Bali Bohemia
charakter článku: Články, reportáže, rozhovory
oblast: Ostrovní Malajsie
vydáno: 10.9.2012, autor: Pavel Zvolánek

Malajsie: Hledání Sandokana


Sandokan, legendární malajský tygr, se zrodil v literární fantazii Emilia Salgariho, jednoho z nejplodnějších italských autorů vůbec. Jeho první dobrodružství spatřila světlo světa v roce 1883. Televizní seriál z poloviny sedmdesátých let minulého století zase stvořil hvězdu v podobě uhrančivého Kabira Bediho. Jenom v samotné Itálii příběhy Sandokana, jeho věrného druha Yaneze krásné perly z Labuanu každý týden sledovalo na sedmadvacet milionů diváků. V knižní podobě hltalo dobrodružství malajského tygra mnoho pozoruhodných postav, mj. Federico Fellini, zakladatel spaghetti westernů Sergio Leone nebo i jiný legendární psanec, Che Guevara. Co však o Sandokanovi vědí v samotné Malajsii, na ostrově Borneo, v místech, odkud měl pocházet?


Název Sandakan přímo svádí k tomu, abychom pátrání po malajském tygrovi začali právě tady. Hned v úvodu však přiznejme, že pokud jde o postavu samotného Sandokana, budeme se pohybovat po 
půdě poněkud spekulativní a nejisté. Pokud však uvěříme některým zdrojům, jsme na správné adrese. Sandokanův dům se měl nacházet v nedalekém městě Marudu, sídle jeho přítele Omara, které Britové
zničili v roce 1845. Jeho rodina zbohatla na vlaštovčích hnízdech a patřila k nejurozenějším na celém Borneu. Jeho  potomci se pak usadili také v Sandakanu. S pádem Marudu se postava malajského tygra vytrácí,  a to tak dokonale, že jeho jméno neříká nic ani místním taxikářům, kteří jinak vědí úplně všechno. 
Indických obchodníků ve městě najdete dost, ale pokud kladete větší naděje do krajana filmového Sandokana, budete také zklamáni. Nakonec, Kabir Bedi oslovoval  spíše dívčí srdce. V Malajsii máme  legendy o bojích s bílými muži, které tady nazýváme orang putih. Myslím, že ta postava, kterou hledáte se jmenuje Masaleh.  Nepamatuji si to přesně, byl  to hrdina někdy v osmnáctém nebo devatenáctém století, matně si vybavuje Paul, podnikatel z Kota Kinabalu.  

Bílí rádžové ze Sarawaku

Po počátečním neúspěchu  vyměníme pobřežní oblasti malajského Bornea vyměníme za jeho vnitrozemí. Ze Sandakanu, ležícím v malajském státě Sabah, míříme do sousedního Sarawaku. Místní řeky jsou hlavní dopravní tepnou odpradávna, pevnosti, které vznikly na jejich březích, pocházejí z druhé poloviny devatenáctého století. Fanoušci Sandokana již správně tuší, že se ocitáme naší legendě nadosah. Pevnosti nechali na obranu svých zájmů postavit úhlavní nepřátelé malajského tygra, Brookové, bílí rádžové, jinak skutečné historické osobnosti, kteří se vlády nad Sarawakem ujali 18. září 1842 a na celé století ho proměnili ve své osobní království. Osudy tří bílých rádžů, kteří se v Sarawaku vystřídali jsou stejně barvité jako příběhy jejich protivníků. Jejich život se nesl ve znamení paradoxů. Provázely je násilné rozepře střídané mušketýrskou oddaností ve chvílích, kdy se jejich rodinné bohatství ocitlo v ohrožení. Dokázali se nemilosrdně vypořádat s malajskými piráty, ale beznadějně prohrávali s nástrahami účetnictví, které nikdy nedokázali zvládnout a jejich dluhy neustále hrozily přerůst v bankrot. Přestože tyto muže poháněla představa, že jsou od boha nadáni silou, která je  předurčuje k vládnutí, chovali hluboký respekt k domorodému obyvatelstvu, které považovali za sobě rovné a s dajackými náčelníky se radili o svých krocích.   

Kuching s kočkami, ale bez Sandokana


 Vůbec nejvíce památek po sobě bílí rádžové zanechali v hlavním městě Sarawaku Kuchingu. Sem v roce 1838 dorazil zakladatel celé dynastie James Brooke. Dědictví po otci mu stačilo právě na zakoupení lodi, o ostatní se postarala již náhoda. Brunejský sultán   Brookovu pomoc při pacifikaci domorodého povstání  ochotně vyměnil za titul rádži za Sarawaku. Obdobně velkoryse se však vůči němu nezachoval Emilio Salgari, který z Brooka učinil prvotřídního padoucha. Více než pozdní útěchou bílým rádžům ze Sarawaku by snad mohlo být, že navzdory milionům prodaných knih Salgari zemřel chudý jako kostelní myš. Svým věřitelům unikl rituální sebevraždou ve stylu japonských samurajů.
V Kuchingu svoji přítomnost nejvýrazněji zvěčnil druhý z dynastie bílých rádžů, Charles Brooke.Zanechal zde dnešní guvernérský palác, po své manželce pojmenoval i pevnost Margherita, která měla  Kuching ochránit před piráty. Její výstavba byla v sedmdesátých letech devatenáctého století urychlena pod hrozbou útoku ze strany malajských domorodců .Až do druhé světové války zde byla umístěna hlídka, jejichž úkolem  bylo každou hodinu zvolat - Vše v pořádku.  Ale zatímco na Brooky zde narazíte téměř na každém kroku, postava Sandokana jakoby snad ani nebyla. Nadějně vyhlížející pomník není holdem malajskému tygrovi, nýbrž připomenutím, že Kuching je hlavně městem koček. A úplně nejtěžší ránu pak musí horlivý Sandokanův  obdivovatel strpět na nábřeží. Důstojný pomník není totiž věnován nikomu jinému než bílému rádžovi ze Sarawaku. O Sandokanovi Malajci z Bornea neví vůbec nic a Brookovi, tomu zákeřnému a podlému Brookovi, ještě stavějí pomníky. Můžete pak na světě ještě vůbec něčemu věřit?    

Facebook:



Asean.cz - informace o zemích jihovýchodní Asie:
Barma/Myanmar, Brunej, Filipíny, Indonésie, Kambodža, Laos, Malajsie, Singapur, Thajsko, Vietnam, Východní Timor
Malajsie.Asean.cz: Malajsie: Hledání Sandokana,
Malajsie © 2009 - 2017 Marten & Louis s.r.o.